Daňová evidence a její charakteristika

Daňovou evidenci vede především podnikatel či živnostník, jehož obrat za uplynulý kalendářní rok nepřesáhl 25 miliónů Kč a současně je pro něj uplatnění výdajů paušálem nevýhodné, protože jeho výdaje jsou vyšší než příslušná sazba paušálu u jeho kategorie ze zákona. Na rozdíl od účetnictví nemá daňová evidence předepsanou formu vedení, musí však obsahovat údaje o příjmech a výdajích, v členění potřebném pro zjištění základu daně, a o majetku a dluzích. Daňová evidence je podstatně méně administrativně náročná než vedení účetnictví.

Daňová evidence (dříve jednoduché účetnictví) se řídí zákonem o daních z příjmů. Vedou ji fyzické osoby, které mají příjmy z podnikání nebo z jiné samostatně výdělečné činnosti a nejsou účetní jednotkou. Daňová evidence slouží primárně k určení základu daně, na rozdíl od účetnictví neposkytuje detailní pohled na hospodaření. Hospodářský výsledek (základ daně) se zjišťuje jako rozdíl mezi příjmy a výdaji. Příjmy jsou přijaté peněžní prostředky, hotovostní nebo bezhotovostní, za poskytnuté služby, práce, prodané výrobky a zboží. Hlavním rozdílem mezi daňovou evidencí a účetnictvím je odlišný způsob stanovení základu daně. V daňové evidenci platí poplatník daň z příjmů pouze ze skutečně zaplacených příjmů. Neplatí tak daň z vydaných faktur, které mu do konce roku ještě nebyly uhrazeny. Na druhou stranu si nemůže uplatnit náklady na základě přijatých a do konce roku nezaplacených faktur.